Už ne barbie, ale rasta aneb svět vrituální krásy
22. září 2011 v 14:00 | Lala Pompom
|
deník.
Jako vždycky jsem brouzdala po fejsbůku. Prohlížela jsem si profily různých, cizích lidí, až mě zarazily komentáře u fotek tak šestnáctileté dívky. Jedna ze starších fotek byla v růžovém rámečku, který vypadal, jako by někdo snědl hromadu růžových kýčů a vyzvracel. Byly na něm srdíčka s kreslenými, barevnými pejsky a želvičkami, s puntíky všech odstínů růžové. Tomu kraloval velký zářivý nápis "Barbie!" Uprostřed toho guláše rádoby roztomilých kýčů tkvěla bledá hlava s blonďatými, zplihlými vlasy, hnědé oči podmalované silnou vrstvou tužky, nános zdravíček a samozřejmě nemohly chybět růžové stíny až k obočí. Nikoho asi nepřekvapí, že ve jméně měla místo K Q - jako například ty krásná, zvučná jména typu "KatusQa Malíínkáá", "Smutnáá a zamylovaná NikushQa" a tak dále. Následovaly komentáře typu "kvásná!", "kočkaa" nebo "ku*dice". A pak tam byl komentář barbiiny vrstevnice: "Cum na ni prej rasta ne barbie :-DDD". Ku*dice odpověděla obratem: "To je staršíí fotQa, víš co na příštíí už budu rastaa. budu tam s bongeem nebo jointem :))". Nejnovější fotka zobrazovala profil, umělý roztahovák v uchu a hnědé vlasy stažené v gumičce se žlutými, červenými a zelenými pruhy.
Miluju dnešní teenagerovské módní směry. Rasta, barbie, a taky hoperky ve vytahaných teplákovkách s řetězy na krku, mastnými vlasy a rozkrokem u kotníků (teď se ke mně doléhá hysterický smích jedné z nich, vypadá to, že se tato smetánka začíná sdružovat u nás před barákem).
Kam zmizely ty časy, kdy lidé chodili tak, jak se jim to líbilo, jak jim to přišlo pohodlné? A kam zmizely ty časy, kdy dívky nevypadaly jako děvky a kluci jako gayové?
Xteen. To je další kapitola. Možná jste si tam prohlíželi někdy ty smysluplné aktivity dnešní mládeže. Xboys, všichni jako přes kopírák, uhlazené, delší vlasy s patkou, růžové košilky a dívčí sluneční brýle. A kdo je teď hezčí, dámy? Jak to vyřešit? Jak jinak než spamováním všech různých stránek "Ahoj, hlásneš mi na Xteen?" Víte, když někdo má v popisu "Jedu for fun", má většinou víc prohraných duelů než člověk, který tam má "Hlásneš pro mě, já hlásnu pro tebe. Hlásneš mému soupeři, já hlásnu tvýmu". Aby vyhrály virtuální, podvodné duely krásy, chýlí se k vyhrožování *smích, kroucení nevěřícně hlavou*.
Musím se zeptat jako stará důchodkyně na lavičce v parku s krmením pro ptáky v ruce: "Kam to ten svět spěje?"
Dodávám dvě zajímavá videa o fejsbůku a ikstýnu, které mě opravdu pobavily:
"Znáte to přísloví? Šla láska, narazila na ikstýn a chcípla." *pobavený smích*
Fotografie 0.2 - Korálky
22. září 2011 v 13:36 | Lala Pompom
|
fotím.
Jsem nemocná, tenhle týden trávím válením se v posteli, čtením Jany Eyerové a koukáním na Zlatá sedmdesátá (dokoukala jsem všech osm sérií...). A navlíkáním korálků. Ležely tam vedle mě, na stole foťák - tak jsem si jich pár cvakla.
(Mimochodem - když už jsem u toho navlíkání korálků, nechcete někdo korálkový náramek? *předstíraný, nervózní smích* Jsou z malých korálků, ostatně vidíte je *úsměv*. Mám jeden s bílými a světle fialovými korálky, bílými a tmavě modrými, s bílými a dřevěnými, protáhlými ozdobami, většími černými s pár bílými, a bílý s pár černými, také jeden "vlastenecký" - modro bílo červený, a jeden "viva italia!" *úsměv* - červeno bílo zelený.
Kdyžtak napište *okouzlující úsměv*.)



(Mimochodem - když už jsem u toho navlíkání korálků, nechcete někdo korálkový náramek? *předstíraný, nervózní smích* Jsou z malých korálků, ostatně vidíte je *úsměv*. Mám jeden s bílými a světle fialovými korálky, bílými a tmavě modrými, s bílými a dřevěnými, protáhlými ozdobami, většími černými s pár bílými, a bílý s pár černými, také jeden "vlastenecký" - modro bílo červený, a jeden "viva italia!" *úsměv* - červeno bílo zelený.
Kdyžtak napište *okouzlující úsměv*.)









Konec facebooku.
21. září 2011 v 16:57 | Lala Pompom
|
deník.
5. listopadu to má všechno skončit. Konec jedné návykové, ale skvělé věci. Facebook.
Víte, takových konců světa už bylo předpovězeno. A konec webových stránek asi také. Ale přemýšleli jste, jaké pro lidi bude konec téhle modrobílé éry? Budeme říkat doba před Facebookem a po?
Nějaký tým světově "uznávaných" hackerů vyhrožuje, že 5. listopadu se už nikdo na Facebook nepřihlásí.
A víte, co je hrůzu nahánějící?
To, že mi už teď ta stránka nejde spustit. "Účet je dočasně nedostupný." Aha. Zajímalo by mě, jestli je nedostupný jen pro mě, nebo pro celý svět.
Já na Facebooku trávím tak… no, nejsem jen na něm - ale když jdu na počítač, tak hned kliknu na tmavě modrou ikonku s efkem. Zkontroluju upozornění, nové zprávy a žádosti o přátele. A většinu lidí, jejichž žádost přijímám, jsem nikdy v životě neviděla. V tom je to osobité kouzlo, máte možnost poznat spoustu různých lidí, se kterými se asi nikdy nepotkáte. Bavit se na fake profilech, dělat si srandu z naivních pitomců. Ano, to taky někdy děláme s kamarádkou, ale ty chvíle a hlášky jsou pak legen-dární…
701 096 440, to je skoro miliarda uživatelů registrovaných na Facebooku. Z toho Čechů 2 934 860. Nejvíc uživatelů pochází z USA, na druhém místě z Indonésie. A co ta (skoro) miliarda lidí bude dělat, až tu nebude? Ha, na to koluje takový vtípek (jak jinak, samozřejmě na fb): "Zrušili Facebook. Zoufalí lidé běhají po ulicích se svými fotkami v rukou a křičí na vyděšené obyvatele: Tak líbí se ti to? Sakra, líbí se ti to?!" Možná to tak bude. Ale spíš se Facebook obnoví nebo nastane boom dalších takových stránek.
-
Uf. Facebook je v pořádku, načetl se mi, asi chvilkové přetížení. A mě už zachvátila panika!
Mimochodem, zkusila jsem se zaregistrovat na Google+. Stejné funkce, stejný vzhled, stejné uspořádání... ale je to jen beta verze, tak kdo ví.
Víte, takových konců světa už bylo předpovězeno. A konec webových stránek asi také. Ale přemýšleli jste, jaké pro lidi bude konec téhle modrobílé éry? Budeme říkat doba před Facebookem a po?
Nějaký tým světově "uznávaných" hackerů vyhrožuje, že 5. listopadu se už nikdo na Facebook nepřihlásí.
A víte, co je hrůzu nahánějící?
To, že mi už teď ta stránka nejde spustit. "Účet je dočasně nedostupný." Aha. Zajímalo by mě, jestli je nedostupný jen pro mě, nebo pro celý svět.
Já na Facebooku trávím tak… no, nejsem jen na něm - ale když jdu na počítač, tak hned kliknu na tmavě modrou ikonku s efkem. Zkontroluju upozornění, nové zprávy a žádosti o přátele. A většinu lidí, jejichž žádost přijímám, jsem nikdy v životě neviděla. V tom je to osobité kouzlo, máte možnost poznat spoustu různých lidí, se kterými se asi nikdy nepotkáte. Bavit se na fake profilech, dělat si srandu z naivních pitomců. Ano, to taky někdy děláme s kamarádkou, ale ty chvíle a hlášky jsou pak legen-dární…
701 096 440, to je skoro miliarda uživatelů registrovaných na Facebooku. Z toho Čechů 2 934 860. Nejvíc uživatelů pochází z USA, na druhém místě z Indonésie. A co ta (skoro) miliarda lidí bude dělat, až tu nebude? Ha, na to koluje takový vtípek (jak jinak, samozřejmě na fb): "Zrušili Facebook. Zoufalí lidé běhají po ulicích se svými fotkami v rukou a křičí na vyděšené obyvatele: Tak líbí se ti to? Sakra, líbí se ti to?!" Možná to tak bude. Ale spíš se Facebook obnoví nebo nastane boom dalších takových stránek.
-
Uf. Facebook je v pořádku, načetl se mi, asi chvilkové přetížení. A mě už zachvátila panika!
Mimochodem, zkusila jsem se zaregistrovat na Google+. Stejné funkce, stejný vzhled, stejné uspořádání... ale je to jen beta verze, tak kdo ví.
Báseň - Vina.
21. září 2011 v 16:35 | Lala Pompom
|
píšu.
Jedna z mých rýmujících slátanin, kterým optimisticky říkávám básně.
Vina
Na rozbouřených vlnách seděla,
V očích žal a smutek,
A slza jí po tváři stékala
Pro ten strašný skutek.
Vlasy jí vlály ve větru
A tvořily černou clonu
A toužíc po světlu
Bojíc se skonu
Zpívala tóny, jenž srdce chudáka ničí
Hleděla se strachem do nebes
A její příběh, jak zničila život něčí
Přinášel ostatním jen hrůzu a děs.
Příběh, který mrazil,
Příběh krátkého života,
Kterému nikdo neuvěřil,
Kterému chyběla dobrota.
Vina
Na rozbouřených vlnách seděla,
V očích žal a smutek,
A slza jí po tváři stékala
Pro ten strašný skutek.
Vlasy jí vlály ve větru
A tvořily černou clonu
A toužíc po světlu
Bojíc se skonu
Zpívala tóny, jenž srdce chudáka ničí
Hleděla se strachem do nebes
A její příběh, jak zničila život něčí
Přinášel ostatním jen hrůzu a děs.
Příběh, který mrazil,
Příběh krátkého života,
Kterému nikdo neuvěřil,
Kterému chyběla dobrota.
Když dozpívala verše o tom
Co, jak, proč udělala
A Jak se cítila potom,
Tak do hlubiny skočila.
A zmizela ve víru
Do tmavých vln,
Do jiného vesmíru,
Který není míru pln.
A žije tam, žije tam dodnes,
Šťastná, jako nikdy předtím
Ráda, že jí nevzaly do nebes
Pyká v pekle za svůj zločin.
Cítí v srdci, že to tak správné je,
Že vinu svou musí jen ona nést
Že ten, kdo chladnokrevně zabije,
Musí si v pekle odpykat svůj trest.
Co, jak, proč udělala
A Jak se cítila potom,
Tak do hlubiny skočila.
A zmizela ve víru
Do tmavých vln,
Do jiného vesmíru,
Který není míru pln.
A žije tam, žije tam dodnes,
Šťastná, jako nikdy předtím
Ráda, že jí nevzaly do nebes
Pyká v pekle za svůj zločin.
Cítí v srdci, že to tak správné je,
Že vinu svou musí jen ona nést
Že ten, kdo chladnokrevně zabije,
Musí si v pekle odpykat svůj trest.
Mix fotografií 0.1
21. září 2011 v 13:45
|
fotím.
Tohle jsou některé mé fotky, nafocené asi před rokem.
Hodně doupravené, převážně v Photofilteru nebo Ad. Lightroomu.
Hodně doupravené, převážně v Photofilteru nebo Ad. Lightroomu.

Další fotky pod perexem.
Kouzelný psací stroj
20. září 2011 v 8:55 | Lala Pompom
|
deník.
Před půlrokem jsem si půjčila od kamarádky psací stroj. Je starý, rezavý, plechový, zelený, komunistický a těžký. S námahou jsme ho dostaly ke mě domů. Pořád prohýbá mou stolní desku, netknutý a zaprášený. Doufala jsem, že až budu mít psací stroj, probudí to ve mě jakési nadpřirozené a zázračné spisovatelské schopnosti, ve které doufám od té doby, co jsem viděla černobílou fotku Hemingwaye, jak píše u zrcadla na podobném stroji.
Na tom "mém" jsem napsala stránku. Stránku nesnesitelných blbostí, které jsem schovala mezi zažloutlé stránky mého starého atlasu, který také leží netknutý v šuplíku. Příští týden jí ho mám zase vrátit.
Před tím půlrokem jsem po svém psacím stroji přímo prahla. Projížděla jsem hromadu internetových aukcí s různými stroji za různé peníze. Četla jsem stránky amatérských spisovatelů, a těšila se, až budu moct psát kdykoliv budu chtít. Ano, mohla bych psát propiskou do sešitů, ale víte, mě děsně irituje, když není písmo pořád stejné, a já, jakožto levák, nemám zrovna úhledný rukopis.
Já nikdy pořádnou povídku nedokončila. Vždycky jsem napsala začátek, ale neměla jsem rozmyšleno, kam to má dojít. Tak jsem začala novou, tu starou nechala ležet ladem a tak to šlo pořád dokola. Doufala jsem, že s tím strojem se to nějak "vyřeší", ale asi jsem moc líná.
Bože, já si ještě pamatuju, jak jsme se s rodinou procházely podél Sázavy po kamenech a já si v duchu představovala rozhovor semnou v jednom z těch intelektuálních časopisů, kde vyprávím o tom, jak jsem toužila po psacím stroji, a když jsem ho dostala, napsala jsem světový bestseller za tři týdny neustálého psaní. Nic takového se neuskutečnilo, "kupodivu".
Na tom "mém" jsem napsala stránku. Stránku nesnesitelných blbostí, které jsem schovala mezi zažloutlé stránky mého starého atlasu, který také leží netknutý v šuplíku. Příští týden jí ho mám zase vrátit.
Před tím půlrokem jsem po svém psacím stroji přímo prahla. Projížděla jsem hromadu internetových aukcí s různými stroji za různé peníze. Četla jsem stránky amatérských spisovatelů, a těšila se, až budu moct psát kdykoliv budu chtít. Ano, mohla bych psát propiskou do sešitů, ale víte, mě děsně irituje, když není písmo pořád stejné, a já, jakožto levák, nemám zrovna úhledný rukopis.
Já nikdy pořádnou povídku nedokončila. Vždycky jsem napsala začátek, ale neměla jsem rozmyšleno, kam to má dojít. Tak jsem začala novou, tu starou nechala ležet ladem a tak to šlo pořád dokola. Doufala jsem, že s tím strojem se to nějak "vyřeší", ale asi jsem moc líná.
Bože, já si ještě pamatuju, jak jsme se s rodinou procházely podél Sázavy po kamenech a já si v duchu představovala rozhovor semnou v jednom z těch intelektuálních časopisů, kde vyprávím o tom, jak jsem toužila po psacím stroji, a když jsem ho dostala, napsala jsem světový bestseller za tři týdny neustálého psaní. Nic takového se neuskutečnilo, "kupodivu".



















